|
ZÁSADY LOGICKÉ. Mají-li naše myšlenky být logicky správné a platné, musejí vyhovovat čtyřem základním zásadám, jež – aniž možná o tom víme – prolínají každou naši duševní operaci. Zásady tyto se vyznačují především tím, že není možno dokázat jejich správnost; tento zdánlivý nedostatek je však bohatě vyvážen tím, že jsou tak evidentní, že žádného důkazu nepotřebují. Jsou to: 1. Zásada sporu (principium contradictionis), která stanoví, že dva sporné soudy nemohou oba být pravdivé. Autorem této zásady je Aristoteles, který ji formuloval takto: „NejpevnějšÍ ze všech mínění jest, aby nebyly zároveň pravdivé dvě protikladné věty." Z hlediska metafyzického můžeme tuto zásadu formulovat takto: Je nemožno, aby totéž téže věci v témž čase příslušelo nebo nepříslušelo. Řeknu-li tedy, že pan X. Y. je bohatý, a hned vzápětí prohlásím, že pan X. Y. není bohatý, jedna z těchto vět je určitě nepravdivá. Nepravda tato asi vznikla tím, že jsem porušil jinou důležitou zásadu logickou, totiž 2. zásadu totožnosti (principium identitatis), jež vyžaduje, aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém spojení totožný. Ve větě „pan X. Y. jest bohatý" jsem možná myslil na jeho bohatství hmotné, ve větě „pan X. Y. není bohatý" na jeho bohatství duševní; obsah pojmu „bohatý" se tedy změnil, zásada totožnosti byla porušena, a tak došlo k nesrovnalosti. 3. Velmi podobná zásadě sporu je zásada o vyloučeném třetím (principium exclusi tertii), podle níž nemohu zamítnout oba soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v témž čase totéž upírá. Soudy „pan X. Y. jest bohat" a „pan X. Y. není bohat" nemohou oba být pravdivé, ale také nemohou oba být nepravdivé; pan X. Y. je buď bohat, nebo není bohat, třetí možnost není (tertium non datur). Svět má buď začátek, nebo nemá začátek, tertium non datur. Proti platnosti této zásady vystoupil Hegel, uče, že protiklady se neruší a že v obou je něco pravdivého a rozumného. Tvrzení „člověk je dobrý" není rušeno tvrzením „člověk je špatný"; pojem „člověk" není statický, stálý, neměnný, nýbrž vyvíjí se jako svět sám mezi oběma krajnostmi dobra a špatnosti. Tento názor byl převzat marxismem. 4. Poslední zásada, jež v mnohých logikách bývá zamlčována, je zásada dastatečného důvodu (principium rationis sufficiendis), požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má někdo být přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Podle Schopenhauera prohlásit o soudu, že má dostatečný důvod, znamená totéž, jako říci o něm, že jest pravdivý. Prostý smysl této zásady je ten, že uznání pravdivosti nebo nepravdivosti nezáleží na naší libovůli; že věta „pan X. Y. je bohat" se musí o něco opírat. Důvod správnosti logických zásad právě probíraných je jejich evidence, zřejmost. Důvod správnosti soudu „Sokrates je smrtelný" jest, že Sokrates je člověk a že všichni lidé jsou smrtelní; anebo, přikláníte-li se spíš ke škole anglické, že všichni lidé až po Sokrata umřeli, a že je tudíž velmi pravděpodobno, že Sokrates, jsa také člověk, bude je následovat. – O důvodu viz též heslo Kauzalita. [BACK] |